Na počátku - první část
Na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi – jsou úvodní slova Bible. Z nich pro nás vyplývá, že On nejprve vytvořil dva životní prostory: jeden pro život duchů a druhý pro život lidí. Také to pro nás znamená, že před samotným tvořením byl Bůh zcela sám a Jeho život nemá počátek. Že nemá také konec vyplývá z jiných částí Bible, kde se píše, že je věčný. Dále se v úvodu píše, že Země byla pustá a prázdná, nad propastnou tůní byla tma, ale nad vodami (Země) se vznášel duch Boží. To zase znamená, že před tím, než začal tvořit život na Zemi, bylo Nebe již plné duchů různých postavení, připravených na příkaz Jeho Slova dotvořit životní prostředí pro lidi, a nakonec stvořit člověka samotného. Bůh totiž netvořil sám. Jediné, co stvořil podle nás zcela sám, jsou dva holé životní prostory, a pak také do prostoru Nebe stvořil či v poetickém smyslu vyřkl Své Slovo. Vše ostatní pak vzniklo skrze to Slovo, které bylo jediným duchem (Synem), stvořeným Bohem, skrze nějž byli stvořeni ostatní duchové i člověk. O tom se píše zase u Jana. Dá se říci obrazně, že Bůh, který žije mimo čas a prostor, stvořením Syna a skrze něho i ostatních duchů a nakonec i člověka, promítl sám Sebe do prostorů Nebe a Země a tak se stal také Bohem prostoru a času. Syn a ostatní duchové jsou Bohu, který žije mimo čas a prostor, řečeno obrazně, v tom prostoročasu zrakem, sluchem, rukama, nohama i křídly. Přitom Syn Slovo je Jeho hlavou a člověk by pak mohl být Jeho nohama. A tak duchové i lidé jako celek nesou v prostoročasu podobu Boží a všichni jako jednotlivci jsou také Božími dětmi, které se Bohu v duchovním smyslu podobají.
Vše, co je v prvních, ale i ostatních verších Bible zaznamenáno, je faktem, pokud tomu člověk chce věřit. Nejde tu o dvě a dvě jsou čtyři, ale jde o víru, že se jedná o slova Boha Bible. Pokud tuto víru nemáme, nemůžeme Bibli porozumět. Pokud tu víru máme, můžeme pochopit, co nám Bůh skrze svá slova chce sdělit. Bible je soubor nejméně šedesáti šesti knih od různých pisatelů, kterým se říká proroci. Začátek knihy je datován do (přibližně) šestnáctého století před naším letopočtem a její poslední spisy či knihy, byly napsány do konce prvního století našeho letopočtu. Pak trvalo ještě několik století, než nabyla celá kniha konečné podoby, jak ji známe dnes. Různí odborníci říkají, že Bible je směsí mýtických, poetických a historických příběhů. Samotná Bible však o sobě říká, že je Božím slovem, Jím inspirovaným. My věříme, že všechny ty příběhy byly do souboru šedesáti šesti knih vybrány pod Boží kontrolou a tvoří tak soubor alegorických příběhů, jimž rozumí jen Bůh Sám a pak ten, komu chce jejich smysl sdělit. My, kteří píšeme tyto stránky, chceme případnému čtenáři zase sdělit, jak jsme Boží slova pochopili my s důvěrou, že to pochopení nám dal On. Vraťme se tedy na počátek Boží tvorby s tím, že se pokusíme o maximální stručnost našich úvah a zúžení výběru pro nás důležitých jinotajů a hádanek v Bibli obsažených, abychom na co nejmenším prostoru vše řádně vysvětlili a zároveň zbytečně nemrhali drahým časem případného čtenáře.
Po stvoření prostoročasu Bůh vyřkl skrze Slovo příkaz „Budiž světlo“. A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Podle nás se v prvním případě jedná o světlo duchovní. Duchové, kteří se vznášeli nad vodami (Země) jako Boží ruce a byli připraveni splnit jakýkoli příkaz od Boha, dosud byli ve svých myslích v temnotě, neboť nevěděli, co se bude dít. Jakmile jim Bůh dal do myslí Svůj plán o dotvoření prostoru Země, zavládlo v jejich myslích světlo. My věříme, že prostoročas vznikl Velkým třeskem, proto fyzické světlo, které naše oči vnímají pomocí sítnice, tu bylo hned, jakmile se začal vesmír rozpínat. Je nám jasné, že je třeba rozlišovat mezi stvořitelským dnem a nocí, a dnem a nocí z pohledu člověka. V Bibli je Boží den přirovnán k tisíci letům lidským a také o Božím sobotním dni je řečeno, že trvá od stvoření světa. V případě toho Božího dne jde z pohledu člověka o časové období dlouhé nejméně tisíc let a vezmeme-li jako časovou míru ten Boží sobotní den, tak jde nejméně o šest tisíc let. Takže čas z pohledu člověka tu nehraje hlavní roli. Světlo tedy nazval Bůh dnem a tmu nocí. To podle nás znamená, že dokud se duchové mohli radovat z osvětlení své mysli, byl pro ně den. Pak však nastal večer a noc, s níž vyvstala otázka, jak ten Boží plán provést, a v jejich myslích opět zavládla tma. A byl večer a bylo jitro, den první. S jitrem Bůh opět skrze Své Slovo vložil do myslí svých duchů radu, jak pokračovat při tvoření věcí druhého dne. A tak to v tom smyslu pokračovalo až do onoho dne sobotního, v němž si Bůh odpočinul od Svého díla.
Bůh však tvořil životní prostředí pro člověka. Musí tu tedy být ještě pohled z jeho perspektivy. Z pohledu lidského oka byla na počátku, když se to hypotetické oko dívalo z povrchu Země vzhůru, také tma. Vody, které obklopovaly Zemi, byly směsí horkých plynů a popela. Když se však nečistoty vlivem činnosti duchů usadily, mohlo k hypotetickému oku proniknout (alespoň částečně) pro něj viditelné záření. V druhém stvořitelském dni Bůh nechal oddělit vody od vod a vytvořil mezi nimi klenbu. Je možné, že veškeré vody kolem Země byly na počátku ve skupenství plynném. Chladnutím zemského povrchu se část vod zkondenzovala a zůstala dole na Zemi, a část zůstala ve formě plynu a byla vznikající atmosférou vyzdvižena vzhůru, kde vytvořila opticky (kdyby se vzhůru díval člověk) nebeskou klenbu. Bůh nazval klenbu nad Zemí Nebem. Jde o Nebe, které je částí životního prostoru Země, vytvořeného pro život člověka, nikoli o Nebe, které bylo na počátku vytvořeno pro život duchů. Tato klenba nebyla ještě pro neprůhlednou vrstvu vodních par pro budoucí lidské oko zcela průhledná. Třetí den Bůh pomocí svých duchů nechal ze zkondenzovaných vod vystoupit pevninu. Vody nazval mořem a pevninu zemí. Toto předpotopní moře bylo mělké a teplé. Plynné vody nad klenbou či oblohou tvořily nad zemí baldachýn, který klima udržoval podobně, jako je tomu ve skleníku. Nestřídala se roční období: bylo stále teplo a vlhko i na zemských pólech. A tak se pevnina na Boží příkaz zazelenala všemožnou zelení a stromovím s ovocem všeho možného druhu. Čtvrtého dne nechal Bůh zprůhlednit klenbu nad zemí tak, že pomyslné oko, hledící ze země, mohlo spatřit na obloze ve dne slunce a v noci měsíc a hvězdy. Pátý den Bůh vydal příkaz, aby se vody zahemžily množstvím druhů vodních živočichů a vzduch zase množstvím různých ptáků a létavců.
Víme, že před Potopou světa byla atmosféra mnohem hustší, takže mohli létat i živočichové, kteří by v dnešní atmosféře létat nemohli, jako na příklad velcí ptakoještěři. Po celosvětové Potopě se životní podmínky prudce změnily. V Bibli se píše, že vystoupila horstva a klesla údolí. Vlivem pronikajícího záření, kterému již nestál v cestě vodní baldachýn, se některé rostliny – jako třeba přesličky a plavuně – mnohonásobně zmenšily, z ještěrů se staly ještěrky, na zeměkouli se vytvořily polární čepičky, lidský věk se snížil z téměř tisíce let na sedmdesát až osmdesát a tak dále. Šestý den se na Boží příkaz zahemžila pevnina rozmanitým živočišstvem a nakonec byl stvořen i člověk. Jakou roli v tom tvoření měl dlouhodobý vývoj nevíme, ale věříme, že duchové mají moc zasahovat do genetického kódu rostlin i živočichů. Moře tehdy bylo mělké a hory byly spíše kopce. Na zem pro plynné vody nad oblohou nepronikalo záření, které dnes neumožňuje život obrovských živočichů a rostlin. Aby byla udržena rovnováha v přírodě, živila se před Potopou zvířata i člověk rostlinami. O zdechliny se postaraly bakterie. Zuby velkých zvířat zřejmě sloužily k rozkousání tvrdých plodů a obrovských přesliček a plavuní spíš než k vzájemnému požírání se. Takže všechna pozemská zvířata včetně člověka i ptactva byli na příkaz Boží vegetariáni. Až po zmíněné Potopě dostal člověk a některá zvířata do jídelníčku i maso. Tak byla dokončena nebesa (ta duchovní) i země se všemi svými zástupy a Bůh viděl, že vše, co vytvořil, bylo velmi dobré, a odpočinul od Svého díla. To se stalo sedmého dne Jeho tvoření. A Bůh tomuto dni požehnal a posvětil jej.
Je zajímavé, že Bůh při Svém tvoření postupuje v rámci stvořitelských dnů relativně pomalu a také postupuje od nejnižších živočichů k vyšším, jako by využíval evoluce. Myslíme si, že problém ateistické evoluce spočívá pro mnohé odborníky v nepřijatelné hypotéze o milionech let vývoje živých organismů a evolučních skocích. Tento problém se jednoduše odstraní přijetím Boha a Jeho schopnosti způsobovat genetické změny a zkracovat tak vývojové fáze na tisíciletí. Stvoření člověka Boží metodou mohlo proběhnout Jeho zásahem do genetické informace některého z nejvyšších primátů, který už nesl vnější podobu budoucího člověka. Obrazně mu vdechl v chřípí dech života. Nejprve tak vytvořil muže z toho druhu a pak ze stejného druhu (obrazně žebra) i ženu. Oba nové tvory, kteří se lišili od ostatních živočichů rozumem, duchovním rozměrem a věčným životem, pak nazval člověkem.
Bůh vytvořil pro člověka duchovní životní prostředí zvané Eden či Ráj. Vzal jej totiž do Své velké rodiny již existujících duchů. (Tím, že Bůh člověku přidal k tělesnému rozměru i duchovní, odlišil jej totálně od všech ostatních živočichů.) Zvířata a ptactvo, rozmanité stromoví a řeky v tom Ráji alegoricky znázorňovaly duchovní bytosti různého postavení. Ty bytosti člověka seznamovaly skrze inspiraci se všemi možnostmi lidské činnosti jak z duchovní, tak fyzické oblasti. Ptáci, strom života, který byl uprostřed rajské zahrady, a řeka plná zlata a drahokamů znázorňovali nejvyšší duchovní bytosti, které člověka vyučovaly skrze inspiraci o Bohu. Pozemská zvířata, řeky méně bohaté, a stromy, které nebyly ve středu zahrady, zase představovaly duchy, kteří skrze inspiraci poučovali o všech možnostech běžné lidské činnosti jako jsou umění, vědy, vzdělanost a tvůrčí smysluplná práce. A konečně had, strom poznání dobrého a zlého, a řeka Eufrat, která nikam nevede, znázorňovali ducha, který člověku vnukl myšlenku na bohorovnost.
Bůh před tímto duchem člověka varoval a nabádal jej, aby se mu vyhýbal a nenechal se jím inspirovat. Duch to byl neobyčejně chytrý. Byl totiž nadán samotným Bohem všemožnou moudrostí, aby ji předával lidem. O tom se píše u proroka Ezechiela. Bůh tam skrze proroka o tom duchovi také říká, že byl ode dne svého stvoření bezúhonný, dokud se v něm nenašla podlost. A jinde ze slov Bible vyplývá, že se jmenoval Satan (Odpůrce) a pro své relativní mládí neunesl tíhu své mimořádné moudrosti. Člověk neposlechl Boha a napřed žena a přes ní i muž se nechali Satanem přesvědčit, že Bůh je sobecký a nechává si důležitá tajemství jen pro Sebe. To byla pomluva, a Satan se tak stal zároveň Ďáblem, což se vykládá jako Pomlouvač. Poznání dobrého a zlého, které má podle Satana postavit člověka na roveň Bohu, nějak souvisí se ztrátou sebeovládání a tělesnou slastí, protože člověk poznal, že je nahý. Bůh jako stvořitel věděl co je pro jeho stvoření zlé, proto dbal, aby vše, co stvořil, bylo jen dobré. Duch, který byl Bohem stvořen jako dobrý, zřejmě po nějakém čase začal přemýšlet, jak získat nad člověkem moc a stát se mu bohem, a Bůh to poznal ještě před stvořením člověka. Poznal, že dotyčný duch propadá zlu. Proto pak člověka před ním varoval.
Člověk podlehl žádostivosti, kterou v něm roznítil Satan, a dopustil se hříchu. Tím přišel o věčný život, jak mu Bůh řekl, že v den, kdy pojí ze stromu poznání dobrého a zlého, zemře. Vyhnáním z Ráje přišel člověk o svůj duchovní rozměr a stal se podobný zvířatům, která hynou. Bůh však dal potomkům člověka do budoucna naději, kterou vyslovil ve Svém prvním proroctví Bible. V něm vyslovil Svůj soud nad všemi aktéry vzpoury proti Němu. Nad hadem, ženou i nad Adamem. Hadovi Bůh řekl, že se bude po celý svůj život plazit po zemi a žrát prach. Kromě toho bude nepřátelství mezi ním a ženou a mezi jejich potomky. Potomek ženy mu rozšlápne hlavu, až ho do paty uštkne. Ženě Bůh přisoudil trápení a porodní bolesti. A také toužení po svém muži, který bude nad ní vládnout. Adamovi pak řekl, že bude v potu tváře obdělávat zemi, která mu pro své prokletí nevydá patřičný výnos. Nakonec se Adam promění v prach ze země, z které byl vzat. Konečné naplnění toho celého prvního proroctví je v poslední knize Bible – v Janově Zjevení. Tam vidíme, že had se stal velikým sedmihlavým a desetirohým Drakem, jeho potomstvo jemu podobnou sedmihlavou a desetirohou Šelmou. Drak i Šelma pronásledují Ženu a jejího Potomka. Žena se stala do nebeských světel oděnou Ženou, která v bolestech rodí potomstvo v podobě Pacholíka, vytrženého vzhůru k Božímu trůnu. Adama je pak možné spatřit v králích a obyvatelích země, kteří se stali v posledním boji se Slovem Božím a jeho vojsky deseti rohy Šelmy, a po své prohře byli sežráni ptáky mrchožrouty, zastupujícími v tom obrazu Hada-Draka. Had-Drak je nakonec Potomkem Ženy spoután, uvržen na tisíc let do vězení, a poté hozen do neexistence v podobě věčně hořícího jezera z dehtu a síry. Tím je Hadu-Draku rozšlápnuta hlava.
Všechno, co je zaznamenáno v Bibli mezi tím prvním proroctvím a jeho naplněním v Janově Zjevení, je zaznamenáno v jinotajích a je vlastně o průběhu naplňování toho prvního proroctví a také o vývoji již zmiňovaných bytostí, nad kterými bylo to proroctví vysloveno. My věříme, že ty jednotlivé bytosti z prvního proroctví představují množiny bytostí stejného charakteru, které se po naplnění a uzavření střetnou v konečném souboji. O tom se píše v Janově Zjevení. Krátké období, v němž k tomu souboji dojde, je vyvrcholením Dne Páně. V něm dojde k velkému soužení lidstva, které se bude stupňovat, ale náhle dojde k jeho ukončení. Pak nastane Boží Království. My se pokusíme vysledovat cesty duchovních i lidských bytostí v průběhu času mezi prvním proroctvím a Zjevením, jež je přivedly do jejich množin, z kterých v tom období velkého soužení již není úniku. Každý se bude muset zachovat podle svého charakteru a postavit se na stranu konečných vítězů nebo poražených. Zároveň ty uzavřené množiny budou reprezentovat všechny bytosti, které se toho konečného boje nedožily a přesto tam svým charakterem patří. V tom bude princip Božího soudu. Množiny jsme nazvali podle aktérů z Edenu či Ráje, a pro odlišení jsme jejich jména mírně upravili. Navíc je budeme psát velkými písmeny. Názvy množin jsou následující: HAD-DRAK, jeho POTOMEK, ŽENA, její SYN, a nakonec ADAM.
Tato množina je složena jen z padlých andělů neboli duchů. Je na rozdíl od ostatních množin již uzavřená. K jejímu naplnění a uzavření došlo v době Potopy světa. Před Potopou, jak se o tom zmiňuje Bible, se mohli duchové zhmotňovat do lidské podoby. Stalo se pak, že někteří duchové tuto možnost zneužívali a brali si lidské ženy za manželky. Jejich potomci pak byli obřího vzrůstu, šířili kolem sebe zlo a zkazili celé lidské pokolení kromě Noemovy rodiny. Možným vysvětlením počínání duchů byl snad jejich omyl, že oni mohou mít z lidské ženy potomky, kteří rozšlápnou Hadovi hlavu. Proto je Bůh hned neodsoudil, ale poslal k nim svého Syna Slovo, aby je varoval. Shovíval jim, dokud Noe nepostavil koráb. O tom se píše v Petrově prvním dopise. Když byl koráb dostavěn a Noe s rodinou a vybranými zvířaty byli uvnitř, Boží trpělivost s duchy, kteří neposlechli Synovo varování, byla u konce a On svrhl na Zem vodní příkrov, který byl vyzdvižen nad klenbu zvanou nebe v druhém stvořitelském dni. Tím donutil neposlušné duchy zbavit se lidských těl a jejich potomky i s lidmi, kteří nebyli v Noemově korábu, utopil. Duchy pak již nepustil mezi ty poslušné, ale připojil je k Satanovi a vyčlenil jim prostor v blízkosti kolem Země. Tak byla naplněna a uzavřena množina HAD-DRAK a vznikla zlá Nebesa, která budou na Zem svržena na konci Dne Páně, v Den Božího hněvu. O tom se zase píše ve druhém dopise Petrově. Poslušné duchy Bible nazývá svatými a jejich množina se může nazvat Duch svatý.
Když Bůh stvořil Adama, řekl, že mu stvoří pomoc jemu rovnou. Stvořil mu tedy ženu. Žena měla pomáhat Adamovi rozšířit lidské pokolení po celé Zemi. I v tom je jinotaj. Bůh v roli Adama skrze pomoc Adamovi rovnou, tedy skrze duchy, dokončí Svou tvorbu. V Bibli je mnoho příběhů o roli ženy jako pomocnice člověku i Bohu. Vidíme to v jinotajných příbězích Abrahama a Sáry s otrokyní Hagar, Izáka a Rebeky, i Jákoba a jeho dvou žen a dvou otrokyň. Zaznamenali jsme již, že Bůh dotvořil Zemi skrze Své duchovní pomocníky. Tak můžeme, budeme-li chtít, přijmout, že i Bůh má Svou Ženu-pomocnici v Nebi. Ale i člověk měl Bohu pomáhat naplnit Zemi lidským pokolením. Adam společně s Evou měli být tedy Božími pomocníky, čili měli být Bohu Ženou přinejmenším až do naplnění Země lidským pokolením. Po naplnění Země mají být lidé podle Matouše a Marka podobni andělům v Nebi, čili nebudou se již ženit a vdávat, aby se dál množili. Bůh má tedy svou Ženu v Nebi i na Zemi. Adam s Evou byli Bohu nevěrní. Stali se tak nevěrnou Ženou. Bůh ale viděl, že část lidí mu do budoucna sice bude nevěrná, ale jiná část lidí mu zachová věrnost a bude s Ním vědomě i nevědomě spolupracovat na nápravě věcí zkažených hříchem v Edenu. Ti věrní lidé naplní množinu lidí ŽENA.
POTOMEK je množina lidí nevěrných Bohu. Je zobrazen v Janově Zjevení Velikou Nevěstkou, ale také Šelmou vystupující z Moře. Šelma i Nevěstka jsou různé názvy pro množinu lidí POTOMEK HADA-DRAKA. Jsou to lidé, kteří se vědomě i nevědomě protiví Bohu a slouží svým životem Božímu nepříteli. Dá se tedy říci, že se po událostech v Edenu v bedrech prvních lidí část budoucího lidstva změnila v Boží manželku a část v nevěrnou Boží manželku čili Nevěstku. Ve Zjevení má Veliká Nevěstka alias Veliký Babylon základ ve dvou historických obdobích. V prvním případě jde o období šestého století př.nl., kdy Babylon věznil Židy a jiné národy. Tento Babylon zobrazuje ve Zjevení celou množinu POTOMEK. To znamená, že v tomto případě je Babylon to samé co Šelma vystupující z Moře. V druhém případě se jedná o období prvního století, kdy se stal Jeruzalém Velikou Nevěstkou neboli Babylonem tím, že zavrhl Božího Syna a spolčil se proti němu s Římskou říší, znázorněnou ve Zjevení rudou Šelmou. Tento Babylon sedí na rudé Šelmě vystupující z Propasti a znázorňuje jen jednu část POTOMKA. Druhou část znázorňuje rudá Šelma vystupující z Propasti. První částí jsou Bohu nevěrní lidé nábožensky založení. Druhou částí jsou nevěrní lidé zaměření světského až ateistického.
Množina SYN se začala plnit až v prvním století našeho letopočtu. V alegorických příbězích Abrahama, Izáka a Jákoba je ukryt i příběh tohoto SYNA. Pro zjednodušení se podíváme zatím jen na příběh Abrahamův. Jméno Abraham se vykládá jako otec množství a podle nás tento Otec v příběhu SYNA znázorňuje samotného Boha. Bůh se rozhodl po událostech v Edenu, že tak jako stvořil vše před těmi událostmi skrze svého Syna Slovo, tak stvoří vše znovu opět skrze Něho. Boží manželkou, která mu porodí SYNA, jsou výše postavení svatí duchové v čele se Slovem. Znázorňuje ji Abrahamova žena Sára, jejíž jméno se vykládá jako Kněžna. Z příběhu víme, že Sára nemohla mít děti. Dala proto Abrahamovi za ženu svou otrokyni Hagar. Z ní se Abrahamovi narodil syn Izmael. Bůh však řekl, že syn otrokyně nebude hlavním dědicem; tím bude syn Sáry. Hagar tedy v jinotaji znázorňuje níže postavené Bohu věrné duchy, kteří pomáhají Bohu vybírat z lidí ty, kteří mu jsou věrni. Věrnost Bohu je osvědčována dodržováním obecného starozákonního principu, který spočívá v dodržování nějaké formy Desatera. Ten princip je tu od počátku světa a lidé si jej předávají v ústních i písemných formách. Tento princip byl doveden k dokonalosti v době Levity Mojžíše, kdy se také (jako v dřívějších dobách) pomocí obětí zvířat lidé očišťovali od hříchu. Přesto ani ten Mojžíšův zákon nezbavil lidstvo hříchu. Ukázal mu jen, že potřebuje lepší zákon, který ho dokonale očistí. A tak lidé, kteří se podřizují starozákonnímu principu od počátku světa, jsou syny otrokyně a nebudou prvorozenými, i když tu byli dříve, než přišel SYN. Ve skutečnosti patří lidé, které znázorňuje Izmael (syn otrokyně) do množiny ŽENA. Čtenář to jistě pochopí.
SYN přišel v prvním století s Ježíšem Kristem a Jeho následovníky. Bůh použil k narození SYNA výše postavené duchy v čele se Slovem. Nejprve přetransformoval Slovo do lidského zárodku a vložil jej pomocí výše postavených svatých duchů do dělohy ženy jménem Marie. Ta pak porodila Ježíše. Tak přišel na svět dokonalý člověk bez jakékoli poskvrnky s darem věčného života. Byl nazván Beránkem Božím, který snímá hřích světa. Byl dokonalou obětí Bohu za lidstvo. Podle našeho názoru, který je trochu širší než názor Bible, Ježíš věnoval Bohu věčný lidský život svůj i svého nenarozeného pokolení za ztracený věčný život lidstva a Bůh tu oběť a směnu přijal. Protože Ježíš měl jako Slovo ve své předlidské existenci také věčný život, byl do té existence znovu vrácen (přetransformován) vzkříšením. Vrátil se do svého původního postavení nejvyššího ducha po Bohu. V tomto postavení tehdy před Potopou kázal duchům, kteří jsou dnes uvězněni v okruhu Země, protože ho tehdy neposlechli. Navíc dostal od Boha lidstvo, které přežije Den Jeho hněvu, darem, aby nad ním vládl dle svého uvážení symbolických tisíc let. Po celou tu dobu se bude lidstvo uzdravovat z následků hříchu. Pak se opět Syn podřídí plně Bohu a bude Bůh opět Otcem všeho. Napřed se však musí naplnit množina SYN.
K tomu účelu dostal vzkříšený Ježíš k disposici vhodné svaté duchy, které poslal na Zem mezi Své následovníky. Duchové v těchto následovnících tvoří novou osobnost, která je duchovní, miluje Boha a připravuje se na život s Ježíšem v Nebi. Tím jsou ti duchové jejich nebeskou matkou. Ježíšovými následovníky jsou většinou lidé, kteří mají větší problém se svou hříšností než jiní, kteří se cítí být méně hříšní či dokonce spravedliví. Tak se stalo, že židé jako národ Ježíše odmítli, protože se cítili ospravedlněni na základě skutků Mojžíšova zákona. Podobně se zřejmě mohou cítit mnozí lidé spravedliví na základě nějakého obecného zákona starozákonního typu. Takže ti židé i jim podobní byli Bohem zatvrzeni, aby přednostně mohli vejít lidé, kteří jsou nešťastni pro svou hříšnost, ale mají víru v Ježíše. Bible jednoduše mluví o židech jako o těch u sebe spravedlivých, a pak o hříšných pohanech. Ale jde o alegorii. Až tedy to veškeré alegorické pohanstvo vejde, bude uzavřena množina SYN a pak bude zachráněn celý alegorický Izrael, ve kterém jsou i ostatní lidé, kteří Ježíše nepřijali z jiných důvodů (třeba proto, že se Ježíše nedožili nebo neměli potřebnou víru) než pro svůj pocit spravedlnosti. Tím celým Izraelem jsou podle Zjevení lidé množiny ŽENA.
ŽENA je pozemskou matkou SYNA podle Janova Zjevení. Tam vidíme, že z ŽENY, která je tím celým Izraelem, jež má být zachráněn, až veškeré pohanstvo vejde, vychází 144 000 zapečetěných a také veliký zástup lidí v bílých rouších. To je SYN. Matkou je ŽENA SYNU pro schopnost milosrdenství, jak je psáno třeba u Matouše, kde Ježíš zve do Království Božího všechny, kteří se zachovali milosrdně k jeho bratřím (ze SYNA). Kromě toho, že jsou milosrdní, touží vědomě či nevědomě také po Bohu jako po svém manželovi, ale ten nad nimi tvrdě vládne, dokud z jejich středu či nitra nevyjde Jeho SYN. ŽENA je tedy vědomou či nevědomou Boží pomocnicí a tudíž je SYNOVOU matkou. Má to praktické důvody. Bůh vzkříšením SYNA do Nebe získá náhradu za padlé duchy a také z něho utvoří Nové Nebe v okolí Země, aby se SYN mohl co nejlépe postarat o svou pozemskou matku - tedy o ŽENU svého Otce. To postarání bude spočívat v tom, že svatí duchové z množiny SYN budou sestupovat mezi lidi množiny ŽENA, aby jim pomáhali podobně, jako pomáhali svatí duchové jim, když byli vyléváni na ně od prvního století. Až uplyne symbolických tisíc let vlády SYNA, bude na krátký čas propuštěn HAD-DRAK, aby svedl za sebou všechny z ŽENY, kteří se od následků hříchu neuzdravili. Pak budou HAD-DRAK spolu s neuzdravenými hozeni do neexistence, znázorněné mořem hořící síry, kde už symbolických tisíc let prodlévá POTOMEK HADA-DRAKA a také ADAM.
Když byl v prvním století vylit na následovníky Ježíše Krista svatý duch, byl jim vlastně navrácen duchovní rozměr, který měl Adam v Ráji, než o něj uposlechnutím své ženy přišel. Jakoby se křesťané vrátili zpět do Ráje, aby využili druhou šanci. Křesťané byli svými učiteli nabádáni k soustřeďování se na duchovní stránku svého křesťanského života a byli varováni před soustřeďováním se na tělo a jeho touhy. Přes ta varování se mnozí křesťané od prvního století až dosud nedokázali vymanit ze svých tělesných tužeb, ačkoli svatý duch jim dával sílu k umrtvení tělesné žádostivosti. Cesta neposlouchání svých učitelů vede ke smrti podobně, jako se to přihodilo prvnímu Adamovi. Tato cesta soustředění se na tělo místo na ducha svatého vede až k odpadnutí od svatého ducha a tím opět ke ztrátě znovunabyté naděje na věčný život. Jakoby dotyčný křesťan opět jedl ovoce těla ze stromu poznání dobrého a zlého a byl ze znovunabytého Ráje vyhnán. Takoví padlí křesťané plní množinu ADAM a ve Zjevení je ADAM přirovnán ke hvězdám, které strhává HAD-DRAK svým ocasem z Nebe. Měli své stany v Nebi, ale Falešný prorok, který je tím ocasem, je svedl k odpadnutí. ADAM je také zobrazen ve Zjevení Králi a obyvateli Země, jejichž jména nebyla zapsána v knize života. Podle jiných narážek ve Zjevení byla jejich jména z knihy života spíš vymazána. ADAM se vlastně na Zemi, která ve Zjevení znázorňuje bývalé křesťanství, namáhal v potu tváře zbytečně, protože mu ta Země vydala jen trní a bodláčí. Z té Země se duchovně narodil a do té Země se zase vrátil jako duchovní prach, kterým se nakrmil HAD-DRAK.
Ve Zjevení vidíme, že vyjmenované množiny bytostí mají každá své alegorické životní prostředí, ve kterém žijí, dokud jim ho Bůh nezničí a nevytvoří nové pro bytosti, které přežijí Den Jeho hněvu. Ta životní prostředí, nazvěme je stará, Bůh začal tvořit před Potopou světa. O tom se píše ve druhém dopise Petrově. Postup je podobný jako v případě postupu v šesti dnech na začátku Bible. Napřed tu byly jen alegorické vody, složené z andělů v lidských tělech a lidí. Pak nastalo světlo, když Bůh poslal k andělům v lidských tělech svého Syna se vzkazem, že se mýlí a že to bude On a Jeho vojsko, kdo rozšlápne HADU-DRAKU hlavu, a ať svého počínání zanechají. Pak Bůh oddělil v době Potopy od sebe anděly a lidi, čili vody od vod. Z těch andělů vznikla zlá nebesa (Stará nebesa ze Zjevení), podobná těm vodám nad klenbou z počátku Bible, a z Noemovy rodiny vznikly vody pod klenbou. Alegorické vody z lidí můžeme nazvat Mořem ve smyslu Zjevení. S příchodem Ježíše Krista a vznikem křesťanství vystoupila z lidských vod Země (opět ve smyslu Zjevení), na níž byl stvořen nový člověk v podobě Ježíše a Jeho věrných následovníků. Až se ta Země naplní všemi následovníky Ježíše Krista, věrnými i nevěrnými, stane se starou nepotřebnou Zemí, ze které byli všichni věrní křesťané obrazně vyzdviženi vzhůru k Bohu v podobě Pacholíka či SYNA, a ve které zůstanou nevěrní křesťané v podobě králů a obyvatel Země čili ADAM, a také Falešný prorok, jenž je POTOMKEM HADA-DRAKA na Zemi. Ten Falešný prorok ve Zjevení patří k DRAKOVU ocasu, kterým DRAK obrazně svrhává ze slíbených míst v nebi nevěrné křesťany. Falešným prorokem jsou vlastně falešní křesťané, které DRAK zasel mezi křesťany, když ti přestali bdít. Z Moře se vynoří Šelma neboli POTOMEK HADA-DRAKA (ve smyslu, že se svým jednáním oddělí), a zůstanou v něm lidé ze všech národů, kmenů, jazyků a ras neboli ŽENA.
Můžeme také říci, že Země je místo, kde je pevná a pravá víra v Ježíše Krista a Jeho učení. Tou vírou se přijímá duch svatý, který umrtvuje starou hříšnou osobnost a tvoří osobnost novou, která již nehřeší. V Moři taková víra není. Až veškeré pohanstvo vejde, nastane změna. My té změně říkáme Bod Zlomu. Svatý duch přestane působit a křesťanství ztratí svůj význam podobně, jako ztratil svůj význam Mojžíšův zákon a obecně starozákonní princip s příchodem Ježíše Krista. Křesťané, kteří se dostatečně nechali duchem svatým přetvořit v nové stvoření, to poznají a budou okamžitě vědět, co mají dělat. Stanou se z nich alegoričtí Dva Proroci. Jejich nanebevzetí v podobě Pacholíka je alegorie. Zatím nejde o vzkříšení, protože budou muset v podobě Dvou Proroků osvědčit, že jsou novým stvořením. Budou napřed prorokovat a duchovně sytit zástupy lidí ze všech národů, kmenů, jazyků a ras, než budou zabiti a vzkříšeni. Podobně se totiž osvědčil v prvním století jejich Pán. Také napřed prorokoval a duchovně a tenkrát i fyzicky sytil zástupy, než byl zabit a pak vzkříšen. To sycení rybami a chlebem a pak vínem a chlebem bylo předobrazem sycení duchem svatým Jeho následovníků. Dva Proroci budou sytit své následovníky prorockými slovy útěchy z Bible. Zázraky budou duchovního rázu. Ti křesťané, kteří se nenechali dokonale přetvořit duchem svatým, budou dále prosazovat křesťanství podobně, jako v prvním století Židé prosazovali Mojžíše, a budou své bývalé bratry nenávidět. Nechají se svést Falešným prorokem, který je ocasem HADA-DRAKA, k uctívání Šelmy z Moře.
Ihned po Bodu Zlomu (píše Jan ve Zjevení) nastane boj v Nebi. Bojovat bude DRAK a jeho andělé s Michalem a Jeho anděly. Ve skutečnosti ten boj probíhá na alegorickém nebi. Anděly DRAKA jsou nevěrní křesťané a Michalovými anděly jsou křesťané věrní. Všichni křesťané mají totiž své stany v nebi, kam upírají svou naději. Ta místa jim byla slíbena při jejich zasvěcování. Jde tedy o místa zatím jen slíbená pod podmínkou, že vytrvají ve víře až do konce. Tím koncem, jak ukazuje Zjevení, je doba konce, kdy dochází ke vzkříšení věrných křesťanů. DRAK je množinou padlých andělů, nemá už ve svém nebi jiné anděly! Celý boj spočívá v osvědčování věrnosti Bohu až do konce. To je znázorněno obrazem, v němž jsou věrní křesťané zapečeťováni a nevěrní ne. Připomínáme, že křesťané, kteří se dožívají toho období mezi Bodem Zlomu a Koncem, bojují i za své bratry, kteří se jej nedožili. To platí i o ostatních množinách. Michal má k disposici sedmero duchů Božích, kteří byli vyliti na křesťany po Ježíšově vzkříšení. Michal a Ježíš jsou stejné bytosti rozličných jmen, které mají podle momentálního pověření. V devatenácté kapitole má třeba ta stejná bytost jména Věrný a Pravdivý a také Slovo Boží.
Období mezi Bodem Zlomu a začátkem doby konce se nazývá také obdobím Zkoušky, která má vyzkoušet všechny křesťany. To je znázorněno v sedmé kapitole. Michal se svými duchy je znázorněn čtyřmi anděly, kteří drží čtyři větry, které zase znázorňují zlé duchy, aby nikdo nevál na Zemi, Moře ani stromoví po dobu té Zkoušky, to je po dobu zapečeťování věrných křesťanů. Takže nikdo z duchů ani svatých ani nesvatých nebude moci zasahovat do Zkoušky věrnosti Křesťanů. Bude duchovní bezvětří! Každý křesťan bude jednat podle toho, jak dozrála nebo nedozrála jeho nová osobnost, která se má podobat Ježíši Kristu. DRAKU bude dovoleno rejdit svým ocasem, tedy Falešným prorokem, mezi nezralými křesťany, aby je svedl k uctívání Šelmy z Moře, která je hlavním POTOMKEM DRAKA. Vedlejším POTOMKEM, pro upřesnění, je Falešný prorok. Jak jsme již předeslali, věrní křesťané budou hned vědět, co mají dělat. V podobě Dvou proroků budou okamžitě vyzývat všechny lidi, aby utekli ze všech náboženství i politiky do jakési neutrality, znázorněné ve Zjevení Pouští. Uposlechnou všichni lidé množiny ŽENA. ADAM se však bude jejich výzvě protivit a bude Dva proroky, kteří jsou SYNEM té ŽENY, udávat úřadům Šelmy z Moře. ADAMA k tomu bude nabádat Falešný prorok. Tak se vlastně budou hned po Bodu Zlomu od sebe viditelně oddělovat jednotlivé lidské množiny.
Až splní Dva Proroci svůj úkol, kterým je shromáždění lidu ŽENY na Poušť a postarání se o ni duchovní výživou, stanou se vítězi nad světem (Šelmou z Moře) podobně, jako se jím stal Ježíš, když dokončil své dílo v prvním století. Budou již zapečetěni na svých čelech. Jejich počet je symbolických 144 000. HAD-DRAK se svými anděly (s ADAMEM) v té chvíli prohrál a je svržen z Nebe. Duchové z DRAKOVY množiny okamžitě vniknou do nitra lidí POTOMKA, to je do nitra lidí Šelmy z Moře a Falešného proroka (ten je také znázorněn Šelmou ze Země). Svatí duchové se ujmou zbývajících křesťanů ze SYNA a dveře do Nebeského království budou zavřeny. Křesťané ze SYNA, kteří jsou ještě živí, ucítí, že jsou uvnitř a zalije je obrovská radost, kdežto křesťané z ADAMA ucítí, že jsou vně a zaplaví je nesmírná úzkost a uvědomí si, že ztratili věčný život. SYN v podobě Dvou proroků opět vyzve ŽENU, aby uprchla na Poušť do neutrality - tentokrát vůči Šelmě z Propasti. DRAK se sice pokusí ŽENU zviklat ateistickými argumenty, které budou jako prudké vody, ale Dva Proroci, podobně jako země v poušti, otevřou svá ústa a DRAKOVY argumenty eliminují. To DRAKA rozzuří a začne Dva Proroky pronásledovat. Uvnitř Šelmy z Moře nastane rozvrat. Světsky založení lidé se vlivem zlých duchů v nich usídlených stanou komunistickými ateisty a vrhnou se s nenávistí na lidi založené nábožensky, ve kterých ti stejní zlí duchové, usídlení zase v nich, vyvolají strach a hrůzu. Tak vystoupí Šelma z Propasti, kterou je komunistický systém, a zničí všechna náboženství světa. Ze všech lidí nábožensky založených se stanou komunističtí ateisté a tak bude završena vzpoura proti Bohu.
Do lidí ADAMA vniknou zlí duchové s mírným zpožděním, aby si ti lidé svůj konec plně uvědomili. Uvědomí si, že jim nezbývá (aby se nezbláznili) než přijmout, že Bůh není. V tom je bude utvrzovat Falešný prorok, který se stane ateistou jako první z nábožensky založených lidí. Avšak úplnou úlevu jim přinesou až zlí duchové, kterým bude dovoleno se zmocnit jejich srdcí. Spolu s Falešným prorokem jako první nabídnou své služby rudé Šelmě z Propasti k boji proti náboženství. Rudá Šelma bude moci říci nábožensky založeným lidem, že ti, kteří byli vždy největšími náboženskými fanatiky, odvrhli s ošklivostí svou víru jako první. Tak se ADAM stane součástí rudé Šelmy jako jejích deset rohů. Společně s rudou Šelmou budou nenávidět Nevěstku, učiní ji opuštěnou a nahou a budou rvát její maso a spálí ji ohněm. Bude se to podobat zkáze Jeruzaléma v prvním století. Dva Proroci se však odmítnou stát součástí rudé Šelmy a raději přijmou smrt. Šelmě se však nepodaří je zabít všechny, ale podaří se jí je umlčet tím, že je uzavře ve vězeních. Tak budou nakonec Dva Proroci jako obrazně mrtví ležet na náměstí toho města, které se duchovně nazývá Sodoma a Egypt. Tím městem je jiný Jeruzalém, než ten, který představuje Nevěstka.
Ten jiný Jeruzalém se podobá Danielovu Jeruzalému z konce 11. a začátku 12. kapitoly. Sodomou a Egyptem v duchovním smyslu se stává v okamžiku, kdy pravého velekněze vystřídá falešný, který je Zjevením představován jako Falešný prorok. V té době, podle Zjevení, jsou v tom městě lidé ze všech národů, kmenů, jazyků a ras, králové a obyvatelé Země a Dva Proroci. Po tom městě šlapou pohané, kterými jsou Šelmy z Moře a Země. Když Dva Proroci dokončí své prorokování, vystoupí z Propasti rudá Šelma, přemůže je a zabije způsobem, který jsme popsali. Lidé ze všech národů, kmenů, jazyků a ras jsou lidem ŽENY a také Mořem, ze kterého se oddělila Šelma. Ti nedovolí, aby památka na Dva Proroky byla pohřbena, ale budou jejich slova připomínat. Králové a obyvatelé země a Falešný prorok jsou starou Zemí. Staré Nebe, kterým je HAD-DRAK, bylo po dokončení prorokování Dvou Proroků svrženo na Šelmu z Moře a Falešného proroka. Tím se Šelma z Moře proměnila na rudou Šelmu z Propasti, která pohltila náboženskou část Šelmy z Moře. A ta rudá Šelma svede tu poslední bitvu s Bohem, zastoupeným Dvěma Proroky, a zdánlivě zvítězí na symbolického 3 a půl dne. Pak se ozve hlas z Nebe ke Dvěma Prorokům “Vystupte sem!” a to bude okamžik, v němž vzniká Nové Nebe. Současně s ním vzniká Nová Země z ŽENY. Tím přestane existovat Moře, a stará Země, což je ADAM, se v zemětřesení rozpadne v prach a zmizí v neexistenci. Zároveň s tím vším se rudá Šelma a Falešný prorok ocitnou také v neexistenci a bude jen Nové Nebe a Nová Země. Moře, které také znázorňuje nepevnou víru v Boha a Jeho Krista, již nebude. ADAM se tak stane prachem, kterým se nasytí za odměnu HAD-DRAK.
S hlasem z Nebe ke Dvěma prorokům “Vystupte sem!” bude naplněno tajemství, o kterém píše ve svých dopisech apoštol Pavel. Píše o tom, že s jistým signálem vstanou mrtví křesťané k životu v Nebi, a ti, kteří jsou v té době ještě naživu, budou proměněni. Ta proměna bude spočívat v tom, že jejich smrtelná těla budou nahrazena duchovními. Budou stále lidskému oku viditelní, ale fyzické zákony, jak je známe, nebudou mít nad nimi moc. Jako když se Ježíš po Svém vzkříšení objevoval před Svými učedníky tu i onde. Budou již anděly, kteří jen na sebe vzali lidskou podobu. Budou seznamovat přeživší lid ŽENY s tím, jak to bude dál, jako když Ježíš po Svém vzkříšení po 40 dní seznamoval Své učedníky, jak si mají počínat dále a hlavně, že mají očekávat vylití ducha svatého. Tak i poslední křesťané ze SYNA budou seznamovat lid ŽENY s tím, že na ně bude vylit svatý duch. Tím duchem bude SYN, který jako Nová Nebesa v čele s Ježíšem Kristem sestoupí na Novou Zemi, aby v lidech ŽENY působil podobně, jako působili duchové Ježíše Krista v křesťanech až do Bodu Zlomu. Bude to trvat symbolických tisíc let. Na začátku těch tisíce let bude probíhat vzkříšení lidí ŽENY, kteří se toho tisíciletého Království nedožili. Na konci toho tisíciletí bude na krátký čas propuštěn HAD-DRAK ze svého vězení, aby za sebou svedl všechny lidi z ŽENY, kteří se duchovně neuzdravili. Dojde znovu ke vzpouře proti Bohu, ale ta bude okamžitě potlačena tak, že všichni vzbouřenci budou za živa hozeni do neexistence spolu s HADEM-DRAKEM, kterému tím SYN rozdrtí hlavu. Potom Ježíš se Svými bratry ze SYNA odevzdá Království Bohu Otci a bude jen jedno Nebe a jedna Země – tak, jak to bylo v původním plánu před hříchem.
Konec první části …